První pacientka s transplantací krvetvorných buněk ve FN Olomouc: Celému týmu zdravotníků jsem věřila

12. 1. 2026

Paní Jiřině Morávkové diagnostikovali lékaři ne-hodgkinský lymfom, tedy zhoubné nádorové onemocnění lymfatického systému, v roce 1995, před jejími jednačtyřicátými narozeninami. Mamince dvou dospívajících dětí se tehdy zhroutil svět, byla přesvědčená, že do měsíce zemře. K uzdravení ji pomohla autologní transplantace krvetvorných buněk (převod vlastní tkáně nemocného) provedená 6. března 1997 na Hemato-onkologické klinice Fakultní nemocnice Olomouc. Jednalo se o vůbec první výkon provedený na nově vybudované transplantační jednotce tohoto pracoviště.

Obrázek 1: Paní Jiřině Morávkové k uzdravení pomohla autologní transplantace krvetvorných buněk.

„Do doby, než jsem si v roce 1995 nahmatala bulku na třísle, jsem neměla žádné vážnější zdravotní potíže,“ vzpomíná na dobu před třiceti lety dnes jednasedmdesátiletá Jiřina Morávková. „Jenže pak rychle následovalo chirurgické vynětí zvětšené lymfatické uzliny a její histologické vyšetření s nálezem maligního lymfomu. Vzpomínám na první návštěvu na hematologii, kde mi hned nastavili ambulantní léčbu s chemoterapií podávanou v cyklech pomocí kapačky. Musela jsem si vzít neschopenku, po absolvované léčbě jsem se sice do práce vrátila, ale po půlroce se u mě nemoc objevila zpět,“ říká povoláním dětská sestra žijící se svou rodinou v Dlouhé Loučce.

Po návratu diagnózy už paní Morávkovou specialisté z olomoucké Hematologické (později Hemato-onkologické) kliniky začali připravovat na transplantaci krvetvorných buněk, jež se zde do té doby neprováděla. Došlo k ní premiérově 6. března 1997. „Nejprve mi odebrali mé vlastní kmenové buňky, zamrazili je a poté mi je po naplánování a provedení dalších nezbytných kroků přes katetr transplantovali zpět. Předcházela tomu nezbytná velmi intenzivní chemoterapie,“ popisuje absolvovanou léčbu Jiřina Morávková, pro níž byl její stav a hrozba následků závažného onemocnění velmi stresující. „Syn byl tehdy na vojně a dcera studovala střední školu. Když mi mou diagnózu oznámili, myslela jsem si, že tu do měsíce nebudu a nechám je na světe samotné. Náročné byly i samotné dny po transplantaci, byla jsem na izolaci ve skleněné kukani a nikdo za mnou nemohl, návštěvy se na mě chodily jen dívat. Celkem jsem v nemocnici strávila zhruba měsíc, postupně se můj krevní obraz zlepšoval, ale ještě jsem musela absolvovat ozáření,“ vybavuje si dramatickou etapu žena, která ve zdravotnictví pracovala celý svůj život, mimo jiné na plicním oddělení léčebného ústavu v nedaleké Pasece, takže byla dobře obeznámena s tím, co se v jejím organismu odehrává.

„Celý tým kliniky se na zahájení transplantačního programu pečlivě připravoval. Lékaři, zdravotní sestry i laboratorní pracovníci se detailně školili v transplantační problematice, řada z nich absolvovala stáže na transplantačních jednotkách v České republice i zahraničí. Za důležité považuji strategii výběru vhodných pacientů k transplantaci, což platilo jak na začátku našeho transplantačního programu, tak je to základním pravidlem tohoto programu i dnes. A paní Morávková takovým kandidátem rozhodně byla. Nejen, že jsme její lymfom znovu dostali pod kontrolu, tedy do takzvané remise, ale také jsme dokázali získat dostatečný počet jejích kmenových buněk. Podstatné bylo i to, že k transplantaci šla v dobré kondici, a to nejen ve fyzické, ale i psychické. I když, jak sama říká, měla z léčby těžkého onemocnění respekt i určité obavy, vše zvládala z našeho pohledu velmi statečně. Do transplantace šla s odvahou, vůlí a motivací se vyléčit, během ní byla trpělivá a při komunikaci s námi vždy milá a pozitivní. I to mělo na výsledek léčby obrovský vliv.,“ vzpomíná na první autologní transplantaci na pracovišti přednosta Hemato-onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc prof. MUDr. Tomáš Papajík, CSc., jenž byl v té době ošetřujícím lékařem paní Morávkové.

Té se i díky perfektní práci olomouckých hematologů podařilo boj se zákeřnou nemocí vyhrát a uzdravit se. „Od té doby jsem zcela bez problémů, jen se musím ve svých aktivitách trochu hlídat a jednou za rok docházet na kontroly. Nejprve to bylo každý týden, postupně se pak intervaly prodlužovaly. Na své onemocnění samozřejmě nemám pěkné vzpomínky, ale na péči v olomoucké fakultní nemocnici ano. Všichni tam byli úžasní a strašně hodní, od lékařů až po sestřičky na lůžkovém oddělení i v ambulanci. Musím říct, že jsem jim všem velmi věřila. A pozitivně mě tato zkušenost ovlivnila i při mé vlastní práci - díky tomuto prožitku jsem od té doby daleko lépe chápala také všechny své pacienty,“ zmiňuje s úsměvem paní Jiřina Morávková, která si spolu se svým manželem již užívá zaslouženého důchodu.